Časy se mění. Změnil se i pohled Bruce Dickinsona neschopného si na začátku devadesátých let najít v metalu, potažmo v IRON MAIDEN, něco pozitivního. Experimenty s rockem a grungem přece jen pominuly. Bruce přibral do party starého kámoše Adriana a nahráli spolu dvě výtečné moderní heavy metalové desky. Z pódií začaly znít staré maidenovské fláky a bylo vidět, že se cesty relativně úspěšného zpěváka i pomalu umírající železné panny začínají opět protínat.

Konečně se tedy dostáváme do blaženého sklonku zimy roku 1999. Tehdy totiž mezi nadržené fans pronikla zaručená zpráva, že se do IRON MAIDEN vrací Bruce Dickinson a přitáhl s sebou dokonce ztraceného syna Adriana Smitha. Gerse jim bylo patrně líto (a taky se asi nechtěli zbytečně zbavovat jediného progresivně myslícího kytaristy, kterého kdy měli), tudíž ho ponechali na postu a společně vyhlásili vládnoucí status božské šestky. Zní to jako pohádka. O to větším šokem však bylo zjištění, že to všechno je skutečně pravda! Fotky s objímající se usměvavou šesticí oblétly periodika i internet a nebylo pochyb. Modlitby se vyplnily. Blaho fanoušků neznalo mezí. Ale jen co euforie opadla, vyvstaly kupy otázek. Kdy bude další album? Jak bude znít se třemi kytarami? A hlavně: jaké bude? 

Mučivých a trýznivých bylo těch patnáct měsíců do vydání „Brave New World“. Kusé informace, fotky z nahrávání, komentáře jednotlivých skladeb. A na konci toho všeho modrý kotouček s Eddiem ve tvaru bouřkového mraku. Týden na poslech a pak honem do tehdejší pražské Paegas arény, kde bylo fanouškům album namláceno do palice přímo z pódia. No co vám budu povídat, vynikající koncert ve spojitosti s tak excelentním albem jako je „Brave New World“ těžko mohl každého, byť jen náhodného fanouška, nepřivést do extáze. Byla to skutečně metalová událost desetiletí, ne-li století a naprostým zadostiučiněním pro všechny ty, co nemohli Maidenům přijít kvůli Blazeovi na jméno. Skutečně impozantní byly komentáře z úst starých kovaných fanoušků kapely, kteří nezřídka kdy vyhlásili novinku za nejlepší album kapely vůbec. Vidím to podobně. Dodnes s odstupem pěti let stále smekám před bezchybným comebackem, jímž se stárnoucí metalová legenda přihlásila o slovo a dokázala, že rozhodně nepatří do starého železa. „Brave New World“ je moderní a zároveň klasické album. Je tvrdé, plné melodií, je nacpané povedenými hity i skvěle propracovanou epikou. Tak vyvážená a hudebně silná nahrávka se podle mého názoru vyskytla v historii kapely opravdu jen několikrát. Nechci ale působit jako slepě zaujatý. Dobře si uvědomuji, že epické skladby jako „Ghost Of The Navigator“, „Brave New World“, „Blood Brothers“, „Dream of Mirrors“, „The Nomad“ nebo „The Thin Line Between Love and Hate“ tvoří podstatnou část desky a hitožrouti si tentokrát skoro nemohli přijít na své. Faktem ovšem zůstává, že jsem dodnes nepotkal nikoho, kdo by „Brave New World“ vyloženě neměl rád (i když je možné, že mě po zveřejnění článku v diskusi vyvedete z omylu :-) ). Jen jedinou poznámku bych měl k těm třem kytarám. Kdyby mi někdo neřekl, že tam jsou, asi bych to ani nepoznal. Tři kytaristé jsou v kapele tedy opravdu jen pro tu pohádku v úvodníku. Na okrasu, nikoli však nezbytně.

Maideni jsou tedy spolu a nahráli další milník v kariéře. Svět opět začíná být normální. K dovršení obecné rovnováhy mi už tedy chyběl jen nástupce živého majstrštyku „Live After Death“. Kapela měla  naštěstí podobný názor, takže odjela do Ria, kde měla opravdu hodně fanoušků (250 000 lidí) a nahrála tam skvěle vyladěný set k albové novince. Atmosféra i provedení skladeb jsou takřka totožné s tím, co probíhalo jinde po světě. Fans byli rádi, že kapelu vidí, ta byla ráda že vidí 250 000 platících fans a proto hrála na „plné koule“, aby si neutrhla ostudu. Nahrávka je to rozhodně skvělá a jen o malý kousek nedoskočila na místo předchozí legendy. Tak za prvé. Obal. Tragicky hrozná, napůl kreslená, napůl focená hrůza, co zdobí „Rock in Rio“, mi moc vizuálně přitažlivá nepřijde. Druhou zásadní ránou je absence mé oblíbené skladby „The Thin Line Between Love and Hate“, kterou kapela vůbec živě nehrála a mám důvodné podezření, že to udělala speciálně proto, aby mě nasrala. To, že hrála „The Mercenary“, kterou moc nemusím, radši pominu. No a konečně třetím nejzásadnějším kritériem je zvuk nahrávky, který měl, stejně jako studiovku, na starosti Kevin Shirley, slavný to producent soudobé progresivní hvězdy DREAM THEATER. Zatím co ve studiu byl zvuk excelentní, živák na tom už tak skvěle není. Nemůžu říct, co je na něm vyloženě špatného. Nevím. Můžu jen tvrdit, že mi nesedí a že na „Live after Death“ byl lepší. Jinak ovšem „Rock in Rio“ rozhodně není špatný živák. Je takřka nejlepší, ale v drobných detailech se nemůže se svým předchůdcem z „World Slavery Tour“ zkrátka rovnat.

Tak a teď jsem trochu na rozpacích, co mám vlastně napsat. Předloňské „Dance of Death“ patrně pamatujeme všichni. Mnozí z vás si asi i pamatují mou euforii po vydání alba. No tak na tu zapomeňte. S odstupem času a vychladlou hlavou totiž musím kajícně přiznat, že jsem to album hrubě přecenil. Dnes bych to už viděl tak maximálně na 7/10. Ten sedmý bodík navíc za to, že jsou to Maideni. „Dance of Death“ není pravda úplně nejhorší zářez v diskografii IRON MAIDEN, ale je rozhodně hodně beztvarý. A to i když kontaminuje několik opravdu kvalitních písní, které si vždycky rád poslechnu. Otvírák „Wildest Dreams“ k němu žel bohu nepatří. Provzdušněná „Rainmaker“ je trošinku lepší a „No More Lies“ je už dost dobrá. Ještě mám rád titulní „Dance Of Death“, celkem unesu i „Paschendale“ a někdy i skočnou „New Frontier“. Asi nejvíc jsem nevysvětlitelně přirostl ke dramatické „Face In The Sand“. Skvělá balada „Journeyman“ je milým překvapením asi úplně pro všechny. Konkrétní výtky mám ke zvuku, který měl opět pod palcem Kevin Shirley. Je totiž na Maideny až nepřirozeně temný. Dalším problémem je orchestrace. Jde určitě o skvělý nápad, ale nedobře udělaný. Orchestrální aranžmá sice skladbám trochu pomáhá, ale na formát kapely jako je IRON MAIDEN bych čekal preciznější zpracování. Nemůžu se zbavit dojmu, že je celý „orchestr“ nahraný na hodně laciné klávesy a to ještě nepříliš dobrým klávesákem. Skoro bych tipl, že basákem Harrisem. V době, kdy má kdejaká blacková undergroundová špeluňka zvuk jak národní filharmonie, je tohle absolutní prohra. Nejlíp na tom není ani charakteristický přebal desky ověnčený tradičně malovaným Eddiem, který je obklopen jakousi renderovanou hrůzou. I když mám to album stále rád, s odstupem času jsou mé dojmy rozpačité a já doufám, že příští deska bude zase náležitý majstrštyk. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby tohle album zpíval Blaze.

Ale nebojte, ještě nekončíme. Od příchodu Dickinsona je kapela totiž v kurzu, takže i dění kolem ní je poměrně pestré. První vlaštovkou bylo pokusné turné „Ed Hunter“ v létě roku 1999. Atmosféru na něm dobře monitoruje třeba záznam z 26. 9. z Madridu. Tracklist je plný splněných přání, vyslovených dávno před Bruceovým odchodem. Otvírák „Aces High“ v Dickinsonově podání je fantazie podlamující kolena každého fandy. Mohutné vzdouvající se hlasy publika v refrénech jen dotvrzují, jak velikou událostí návrat kapely byl. Stejně tak další „vysmahovák“ „The Trooper“. Nesmrtelná skladba. „The Clansman“ v Dickinsonově podání  dokládá domněnku, že jestli kvůli něčemu, pak právě kvůli této hymně se vyplatilo album „Virtual XI“ nahrát. Na živo naprosto úžasná věc. Dlouho neslyšenou „Wasted Years“ bych si tradičně odpustil, ale za stařičkou „Killers“ jsem tedy hodně rád. Zajímavé je, že třeba takový „Futureal“ na mě působí pořád trochu s despektem i v Bruceově podání. Tak jako nepatřičně. Bude to asi tou skladbou. S „Man on the Edge“ ovšem problém nemám. Ani s „Powerslave“, další vymodlenou věcí. Zbytek už je víceméně klasika. „Fear of the Dark“, „Iron Maiden“… Netřeba nic dodávat. Snad jen to, že i když není tenhle bootleg zrovna v nejlepší kvalitě, atmosféra a vroucnost, s jakou byla kapela přijata, z něj přímo stříká. Bruce Dickinson je zkrátka už navždy zpěvákem IRON MAIDEN, ať chce nebo ne. A publikum mu to umí dát setsakra najevo.

O turné k „Brave New World“ jsme se už bavili, takže ho takticky přeskočím k další mezikrokové zahřívačce, jíž Maideni podpořili vydání best of kolekci svých klipů. Jde o štaci „Give Me Ed... Til I´m Dead“, kde zaznělo několik pečlivě vybraných hitů i dobře provařených fláků z celé diskografie. Základ zůstal pevný, půlka setu se obměnila tím, co se neuhrálo na „Ed Hunter“ a „Brave New World tour“. Klasika. Pro hardcore fanoušky brnkačka. Přesto je tu hodně zajímavý záznam ze Stockholmu odehraný 28. 6. 2003. Maideni už tradičně jedou. Tentokrát však za skoro profesionálního zvuku nahrávky (patrně nějaký rádiový bootleg) a hlavně se zajímavým zvukem na pódiu, který má opravdu koule. Dokonce ani vroucí publikum nemá moc šanci. Nástroje doslova řvou. Tři kytary jsou tu znát asi nejvíc za celou dobu existence sestavy, počítaje v to i studiová alba. Tohle je opravdu kotel. Nářez. Tradiční roztomilé pidlikání tu zakrývá mocná kytarová hradba ne nepodobná třeba zvuku studiových NEVERMORE. Opravdu unikátní a spontánní záležitost. Myslím, že kdyby Maideni chtěli vyprodukovat tak nářezový nosič, těžko by se jim to povedlo i s kvalitním studiem za zády. Tohle je prostě smeč přímo z voleje. Sluší se ještě dodat, že moc pěkný záznam existuje i z festivalu Rock Am Ring téhož roku.

To samé bych docela rád řekl i o turné k „Dance of Death“, ale nebudu lhát. Koncert jsem osobně viděl a o uchvácení nemůže být ani řeči. Ke cti kapele je, že albovou novinku mohutně propagovala. Hodně zajímavá byla i dramaturgie a všelijaké Dickinsonovy skopičinky s převlékáním kostýmů, tradiční obří Eddie, formálně zkrátka v pořádku. To ovšem nic nemění na tom, že vystoupení bylo stejně jako album tak nějak celkově mdlé. Asi za to můžou ty nové skladby. Navíc tu byli ještě předskokani GAMMA RAY, kteří Maideny v mých očích totálně smetli z pódia ještě dřív, než se na něj vůbec postavili. Kai Hansen byl jako předskokan opravdu nemoudrá volba. Věci jsou jakž takž patrné na bootlegu, nahraném 15. 11. 2003 ve Švédsku. Ten berte ovšem jen jako přechodné médium. Z tohoto turné se totiž chystá oficiální živý záznam „Death On The Road“ a já jsem velmi zvědavý, jaký bude. Světlo světa by měla 2CD a DVD spatřit někdy začátkem podzimu (ehm, jak bych vám to jen… no já jsem tak trochu zapomněl, že mám vlastně v šuplíku ještě jeden díl tohoto seriálu, tahle část prostě přichází s mírným zpožděním, pozn. autora), takže o recenzi určitě nepřijdete. Jen doufám, že do ní nebudu muset opakovat to, co jsem napsal tady. Zatím tomu bohužel vše nasvědčuje a na zázraky moc nevěřím.

Aktuální kousíček historie skončil nedávno s posledním článkem turné „Eddie Rips Up“. Jde opět o nealbové turné, které stejně tak jako turné předchozí vyjde na oficiálním nosiči. Zajímavá strategie vydávat po každém turné oficiální živou nahrávku. Nemůžu říct, že by mi to jako fanouškovi vadilo, ale byl bych dost nerad, kdyby si takovým počínáním Maideni zprofanovali jméno stejně tak jako jistí králové všech králů metalu. Tady mi to každopádně smysl docela dává. Setlist byl totiž sestaven výhradně ze skladeb prvních čtyř alb a můžu říct, že při jeho spatření jsem po zralé úvaze trochu zalitoval, že jsem si nechal vystoupení uniknout mezi prsty. Naštěstí je tu vcelku dost kvalitní bootleg ze 4. 6. 2005 odehrávající se na festivalu Rock Am Ring, který alespoň částečně kompenzuje bolestnou ztrátu. Skladby jako „Murders In The Rue Morgue“, „Another Life“, „Prowler“, „Remeber Tomorrow“, „Drifter“, „Phantom Of The Opera“ nebo třeba dlouho neslyšená „Where Eagles Dare“ jsou velkým zpestřením standardních setů plných provařených fláků. Kupodivu mi ani nevadí nepřítomnost „Fear Of The Dark“, akorát se musím trochu pousmát nad neotřesitelnou stálicí „Hallowed Be Thy Name“. Ta skladba snad od svého vydání nechyběla na jediném koncertě. Ale v jejím případě je to zcela opodstatněné. Celé tohle turné podporuje DVD „The Early Days“ a já si už brousím zuby na další pokračování historie, kde přijde na přetřes mé milované „Somewhere In Time“. Jestli po jeho vydání nepřijde na řadu podobná šňůra a nepřijede Harris, aby mi zabrnkal „The Loneliness Of The Long Distance Runner“, tak už vážně někoho zabiju!

Ale pozor! Stále ještě nekončíme. Nedělám si iluze, že by se mi podařilo zmapovat úplně všechno, na co Maideni jen sáhli. Naštěstí je tu však ještě kouzelná plechová krabička „Eddie´s Archive“, která by mi s tím mohla pomoci a u které bych rád ztratil pár slov. O „Beast Over Hammersmith“ jsem vám už řekl v jedné z minulých částí seriálu, takže mrkneme ještě na nepříliš zajímavý drobkovitý „The BBC Archives“. Kvalita je proměnná stejně jako části vystoupení, které byly zaznamenávány. Spíš než o regulérní živák jde o zbytky vydané v reprezentativní 2CD verzi. Nikoli však s reprezentativní informační hodnotou. Trošku zajímavější je to s „Best Of The B´Sides“, na kterou dramaturg nacpal opravdu vše, co se dalo. Spousta cover verzí různé kvality i zajímavosti. Pár živáků, nevydané skladby. Hodně věcí je na nic, ale celkově by se z toho materiálu dalo postavit dost zajímavé výběrové album. Kdyby tu možnost kapela nepromarnila v tak monumentálním nápadu jako je tenhle archiv. Zmíním tu za všechny třeba geniálně zazpívanou Tullovskou „Cross-Eyed Mary“, absolutně infantilní „Reach Out“ přednesenou Adrianem Smithem, skvělý cover „Doctor Doctor“, nebo třeba mně donedávna neznámou Blazeovskou „Judgement Day“, jejíž absenci na albu „X-Factor“ absolutně nechápu. Celkově bych tenhle povedený balíček zhodnotil jako pěknou „dojárnu“. Kromě tří CD dostanete ještě pečetní prsten s Eddieho hlavou (?), pergamen (??), a pravou nefalšovanou skleničku „made in Maiden“ (??????????). To vše úhledně zabaleno v ražené krabici zaručeně přežívající i atomový holocaust. Cena něco kolem tří tisíc. Hudební hodnota padesát procent běžného živáku či třicet procent nevydaného alba. Sorry, jsem sice kovaný fanoušek, ale tohle nežeru. To je fakt dobré tak leda do výlohy „metalšopu“.

Tak a to je vše. Jen prozatím. Při pohledu do release listu Maidenů je mi jasné, že se ještě častokrát setkáme. Přijměte tedy můj hold za to, že jste se mnou vydrželi celou tu náročnou a vysilující štaci do nitra železné panny a zase někdy nad dalším zbrusu novým ocelovým ostnem, páčko! Maiden never dies!